Sudavám růžové brýle

Všechno v Koreji je parádní, skvělý, přichystaný, čistý, dokonalý a promyšlený…jen kdyby nebylo Korejců, kteří tuto idylku kazí.

Matně si pamatuju, že jsem do Koreji asi měsíc před mým příletem posílala nekonečnou řadu věcí. Mezi nimi byla například i fotka mojí osoby 4 kusy a spousta informací o tom co studuju a co chci sudovat na SNUSTu. Jakým překvapením pro mne bylo, že po mně po příletu chtěli fotku další, na alien card, přičemž ostatní fotky zmizeli asi v nenávratnu. Říkám si klíííd, ono to určitě má nějaký rozumný opodstatnění… Střih -  měsíc a půl později! S těma 5 dodanýma fotkama něco stvořili už po měsíci a půl, neboli konečně jsem svéprávný student, mám vlastní alien kartu a studentskou ID kartu (= využité je 2 fotky z 5) a můžu jako normální student do knihovny bez prošení pana sekuriťáka, jestli mě tam pustí, když nemám to, co už měsíc a kus normální lidi používají.  

Taky jsem se zmínila, že jsem jim poslala veškeré info i moje tužby, ale bohužel asi ani to nenašlo svého adresáta, protože na mojí korejský katedře byli velmi překvapení, že jim dorazil mezinárodní student. Pán profesor se dokonce tak podivoval, že si se mnou po hodině chtěl povídat a pak mi i naštěstí ukázal, v jaké budově mám další hodinu, když to v rozvrhu nemám vysvětleno.

Dalším peklem tu jsou předpisy. Korejci jsou z nich úplně …….(doplň si sám z kontextu) a to nepřeháním. Jeden příklad za všechny. Všichni známe skvělé paní na našem studijním, co pomůžou, poradí, vyjdou vstříc a zařídí, co můžou. Tady to je přesně opačně. Měla jsem v rozvrhu korejštinu a materiály, které se mi kryly, jenže pán profesor z materiálů mi prozradil, že ta hodina, co se kryje, bude u něj vyučována pouze v korejštině, ačkoliv oficiálně mělo být všechno kompletně v angličtině, takže nemá pro mě smysl na tu hodinu chodit a lepší je účastnit se korejštiny. Slavila jsem, že to fakt půjde, že můžu studovat korejštinu a tohle, nemusím nic škrtat a prostě pecka. S touhle radostnou novinou jsem se vydala na studijní, kde však mou radost nesdíleli. „Ne, to prostě nejde, je to v jednom čase a prostě hotovo a tohle nás nezajímá a žádná klička neexistuje.“ Ok, zapojila jsem svůj jaderňácký mozek a navrhla: „Tak mi zapište Korejštinu 2, vím, že to je jinej level, ale já se s paní učitelkou domluvím.“ Slečna vytřeštila oči: „No to ani omylem, to nejde, vy neumíte korejsky, to si nemůžete zapsat a ani se nejde domluvit s učitelkou.“ Má svatá trpělivost vytrénovaná z doučování došla a s hlavou vztyčenou jsem raději od kráčela, v hlavě už kujíc nový plán. Počkala jsem den a šla na studijko znovu, za někým jiným a rovnou si nechala zapsat Korejštinu 2, bez zbytečného objasňování. Nazdááár! A paní učitelka, když viděla mou nadšenost z korejštiny, tak v pohodě souhlasila, řekla, že bez problému a že je ráda, že chci chodit! Takže cože nejde, Korejci?

Vůbec krásné je spolubydlení s Korejkou. Vyhrála jsem bydlení s domácí studentkou vůbec jako jediná zahraňačka, tak jsem si říkala: „To bude super, pomůže mi s korejštinou, když budu v kelu, poznám, jaký oni jsou, a vůbec!“ A poznala jsem. Ale pěkně od začátku. Dorazila v neděli den po mně a čekala na mě s celou svou rodinou – mamka, ségra, táta. Všichni byli hrozně nadšení, povídali si se mnou a vypadalo to skvěle. Po pokoji všude byly její věci, protože si zrovna vybalovala, ale aspoň to začalo vypadat, že tam někdo žije. Postupem času se ale ručička vah překlopila a to, co jsem ze začátku považovala za „někdo tu žije“ nyní považuju za neskutečný bordel a totální ignoranci. Spolubydlící oblečení se válí vždy a všude. Po zemi, po posteli, jde do koupelny a svlékne se před dveřmi a ty věci tam pak zůstanou klidně dva dny (jo, zkusila jsem takovýto výchovný, že počkám den a ono jí to dojde, když to bude 3x denně překračovat, ale nedošlo a nikdy nedojde i po přesným objasnění, že to je špatný, takže teď to prostě beru a házím na její půlku). To že zapomíná otevřít okno po jejím 40minutovým sprchování a že máme pak v pokoji jak v sauně, to snesu, prostě ho otevřu, když dorazím na kolej. Ale to, že nakráčí v 5 ráno, třískne dveřmi, začne si s někým telefonovat a u toho pseudo uklízet, aby měla kde spát, tak to už je fakt za hranou. A nebylo to jednou, když byla opilá, ale je to každý večer, jen čas se mění. No, nevím, trošku se bojím, že ji uškrtím. Přidávám obrázek průměrně uklizeného pokoje.

 No stěžování byl dost, tak zas někdy za dlouhou dobu :).